AVE MARIA

28. srpna 2017 v 0:00 |  povídky
A tak je všechny pohřbila, mlčky a s láskou, čiré oči plné smutku, beze slz - silná dívka, která nikdy nekrvácí, která nikdy nevzlyká; silná dívka, která plakat nezačala ani poté, co jí došlo, že nezbyl nikdo, kdo by mohl pohřbít ji, ale která od té doby tak úplně nedokáže spát, protože jí vlastní tělo náhle přijde cizí: má strach ze svých odřených dlaní, z měkké křivky svého břicha, z úzkých stehen, které raší z jejích absurdně vystouplých kyčlí, ze svého propadlého hrudníku - děsí se, velmi se děsí dne, kdy ji naposledy zradí srdce, kdy jí vypoví plíce, kdy jí ztuhne krev; ví, že její opravdový domov je v hlíně, mezi rozkladem a červy, mezi jejími dávnými láskami a ztracenými přáteli, ale nemá žádného člověka, který by ji tam mohl uložit, a tak její duše trpí a křičí a naříká, protože si přeci jenom tajně přeje důstojnou a něžnou smrt
 

GONNA BE THE DEATH OF ME

8. května 2017 v 0:00 |  povídky
Jen se na ně podívejte: ty rozcuchané vlasy, ty horečnatě lesklé oči, ty odřené rty! Dva vychrtlí, vypelichaní vlci, kteří zakrvácenými tlamami požírají svobodu. Celý svět je sleduje se zatajeným dechem, a jim je to jedno tak, jak to jen lidem bez jakéhokoli náznaku budoucnosti jedno být může; plivou na něj se sebevražednou odvahou, odmítajíce pokoru, příslib které mají na dosah zlomené ruky.

"K čertu se vším," mumlá Atlas a prudce pohazuje střapatou hlavou. Hledí na Leona s rozechvělou, zoufalou drzostí, která stěží skrývá lásku; hledí na něj způsobem, který by nepřipravenému mohl rozbít srdce, a Leon - krásný, vysoký, štíhlý, do morku kostí prohnilý Leon - v zubech drží polámanou cigaretu a vyhýbavě se tváří, že nic nevidí. Mlčky mžourá do rudého oblouku zapadajícího slunce a v kapse hledá zatoulaný zapalovač; za dnešní večer to není jeho první cigareta, a z tónu Atlasova hlasu cítí, že rozhodně nebude ani poslední. Rozhodně nebude poslední, utěšuje se v duchu, když si Atlas obrokčmo sedá do jeho klína a roztřesenými prsty mu cigaretu vytahuje z úst, bože, kéž dnes nebude poslední.

Atlasův dech je slyšet bolestí, a jeho kůže má příchuť potu a krve; je to divná, lahodná a hanebná kombinace, která v Leonovi vyvolává zvláštní, cizí pocit nostalgie. Leon zarývá prsty do Atlasových propadlých boků a nechtěně zavírá oči pod vlivem svého zlámaného, pomátlého pudu sebezáchovy; v uších mu buší tep, v hrdle se mu zasekává hlen, a oba dva se začínají dusit hrůzou, která se mísí s rozkoší. S každičkým pohybem umírají a zároveň ožívají, blázní, ztrácí se a rozkládají na ty nejzákladnější buňky svých zahnisaných těl, třesou se touhou rozpustit svá ztrhaná ega v divném, zvráceném chtíči, který se sexem nemá vůbec nic společného. Atlas naříká do křivky mezi Leonovým ramenem a krkem - tam, kde se schází několik životně důležitých tepen, nad místem, kde lidé mají klíční kost; objímá ho oběma rukama a zmateně mu rozškrábává záda, zarývajíc si Leonovu kůži pod své křivé nehty. Jsou oba na hraně, pomatení ze svých nezachytitelných pocitů a neposlušných tělesných funkcí - a ve chvíli, kdy už má Leon podezření, že brzy ztratí vědomí, slyší Atlase vrčet s animálním vztekem, kterého by člověk správně vůbec neměl být schopen.

Leon sklání hlavu a bezděčně se k Atlasovi přidává; cení zuby, kterými občas okousává jeho namodralou šíji, a vrčí, vrčí tiše a zle, vrčí ze vzrušení, vrčí z bolesti, vrčí z bezmoci a ze strachu - ale především vrčí z osamění, z toho dávivého osamění, od kterého jeden druhému nedokážou pomoci, a které mezi nimi přetrvávalo, přetrvává, a vždy přetrávat bude, i když donutí svá těla k tomu, aby se spojila v úplný a nedělitelný celek, aby dočasně splynula v jedno. Jejich pohyby přidávají na síle a na rychlosti, a když delirium dosahuje toho nejvyššího možného bodu, které pomalu hraničí se smrtelným utrpením, Atlas náhle opírá své čelo o Leonovo; jeho hlas se láme a mění se ve slabý sten, což je jasný náznak toho, že brzy bude po všem. Leon Atlase shazuje na špinavou přikrývku a vnejší stranou dlaně si vytírá mokrou tvář: prudce se sklání nad jeho stehny, otevírá ústa, a mezi rty si převaluje svůj napuchlý, bolavý jazyk.

Když polyká, podvědomě zadržuje křik, protože cítí, jak mu slina přepočítává krční obratle.

MATKA, MOŘE

17. dubna 2017 v 0:00 |  povídky
amélie si olizuje rty a přemýšlí, zda na nich cítí krev či moře: neví rozdíl, protože jí oboje chutná stejně, po soli a po kovu, po smrti a chladu. ze svého batohu vytahuje malý kapesní nožík a několik jablek; dvě z nich šikovně rozřezává přesně v půlce a kouše do nich svými znepokojivě ostrými zuby. jablka jsou šťavnatá, sladká, krásně červená, a když se jejich rudá barva odráží v lesku ostré čepele, vypadá to, jakoby byl nůž potříštěný čerstvou krví. amélie přežvykuje a otáčí nástrojem sem a tam, nastavujíc ho skomírajícím slunečním paprskům; zádumčivě pokyvuje hlavou a přejíždí palcem své jediné ruky po hraně své poslední zbývající zbraně. podává dianě půlku jablka a otáčí hlavu jinam, aby se jí nemusela dívat do obličeje: otáčí hlavu jinam, proti větru, směrem k moři.
 


DEZINFEKCE

10. dubna 2017 v 0:00 |  povídky
marie se dáví na chodníku a se zavřenýma očima si zvrací duši z těla. je to neuvěřitelně ponižující: klečí na všech čtyřech v ztmavlé uličce a pod sebou má hroznou žlutavou hrudkovatou louži; je to ubohá, ubohá podívaná, a kdyby ji někdo zahlédl, pravděpodobně by si ji spletl se zatoulanou kočkou, která umírá na vzteklinu. velmi by se však mýlil - přestože je mariino počínání patologické a nezdravé, je cítit obezřetnou racionalitou, které žádné zvíře schopno není. příprava na něj je jako rituál: odhrnout vlasy - zavřít oči - prsty dovnitř, život ven. marie je rychlá a diskrétní, a jakmile je jí lépe, zavírá ústa, vytírá si obličej plátěným kapesníkem, vstává zpátky na nohy, upravuje si popruh brašny a jde pryč. dlaně má od štěrku špinavé, odřené a poškrábané.

"měla bys na to dát nějakou dezinfekci," říká její sestra starostlivě, zelené oči upřené na mariiny zakrvácené ruce. sedí vedle sebe v šatně a skromně se soukají do baletních úborů: josefína do bělavo-růžového, něžného a krásného, marie do dramatického černého se zářivými kamínky na semišové náprsence. obě si zavazují své ošoupané piškoty, a zatímco je josefína skloněná, marie nenápadně sleduje sestřiny ostré lopatky, které pod bledou kůží působí jako dvě složená křídla. nežárlí, protože ví, že má na zádech úplně stejné: dvě složená křídla, pro která obětovala všechno a ještě víc. cítí hrdost. sestry spolu sdílí víc, než matku a otce - společná je i jejich krása, drobná a zranitelná, lehounká jako dech. obě si jsou jí vědomy, ale zatímco josefíně byla daná do vínku, marie se k ní tvrdohlavě dopracovala vkleče na asfaltu, s ústy plné krve a špatně strávené potravy. svět, ve kterém se marie sklání nad zemí a ponižujícím způsobem se dáví, je jiný než ten, ve kterém s josefínou tančí po špičkách na skladby petra iljiče čajkovského. jakmile se marie vrací do toho reálnějšiho, toho krutějšího, je jí na umření - ale pro ty chvíle, kdy se spolu se sestrou rozcvičují u baletní tyče, je schopná obětovat cokoli a nelitovat vůbec ničeho. v zrcadle vidí dvě stejné křehké siluety - svoji a sestřinu, sestřinu a svoji, a v hrudi jí nepravidelně a bolestivě buší srdce, a trochu se jí točí hlava. má dnes obzvlášť dobrou náladu - tak dobrou, že během rozcvičky dokonce stydlivě navrhne, aby si zkusily párový program: takový, který občas spolu sledují v televizi.
sbírala k tomu odvahu už dlouho.

josefína je potěšena a usmívá se, ale v očích se jí přesto leskne jakási zvláštní obezřetnost, která se tam oběvuje pokaždé, když na marii pohlédne.
"je to hezký nápad," říká a marie zadržuje dech. "promyslíme si to. dá to hodně práce a nikdy jsme nic takového nezkoušely, víš? musíme si to promyslet."

reality, ve kterých marie zvrací na chodník, a ve kterých se s josefínou drží za baletní tyče, se prolínají v moment, kdy si josefína sundavá piškoty a marie vidí její zničené prsty s absurdně krátkými nehty, otlučené nárty, rozedřená chodidla. josefína tančí mnohem déle, než její sestra; ve školní dny josefína nosí dva páry ponožek, aby jí krev nezničila přezůvky. josefína je výborný umělec, skvělý tanečník a ještě lepší sestra. když chce někdo vědět, jak dobrá v tom baletu teda je, josefína jim nepředvádí piruety ani attitudy - místo toho si z nohou stahuje obuv a ukazuje jim své namodralé kotníky a rozdrcené špičky prstů. jsou mnohem výstižnější, říká a dobromyslně se směje němému šoku na cizích tvářích. málokdo najde odvahu ptát se znovu poté, co něco takového spatří; jediná marie se rozhodla, že chce taky takové, důkazy bezohledné umíněnosti a chorobné disciplíny. marii je čtrnáct a je napůl dospělá a napůl dítě, a když ji sestra němým gestem inspiruje k tomu, aby svou sebedestrukci zamaskovala jako umění, její vděčnost nemá hranic. pokoj obou sester je plný obinadel, náplastí a litrů peroxidu vodíku: použité a špinavé odkládají do velké kartonové krabice, kterou jednou za týden vyhazují do nebezpečného odpadu.

"kdybychom byly něčím nemocné, mohla by se ta infekce dostat k ostatním," říká josefína s milým úsměvem, "proto je musíme dávat sem. tak se nikomu nic nestane."
marie přikyvuje a tiše sleduje sestru, která nadzvedává víko popelnice a opatrně vhazuje zakrvácené věci dovnitř. při zpáteční cestě domů je zamlklá. nemocné, šeptá bezhlesně, a přemýšlí nad tím, zda se dřív nakazila ona od josefíny, nebo josefína od ní.

RIGOR MORTIS

6. března 2017 v 0:00
své srdce ukládám do hrobu svojí matky: chci, aby bilo podél jejího hnijícího masa už navždy. kdykoli mi někdo sáhne do hrudníku, aby mi ho rozbil, nachází jen prázdno a několik hrstí hniloby.

matčin hrob mí sourozenci zdobí květinami ze zářivého plastu. podmračeně sleduji barevné odlesky rostlin z umělé hmoty: ošklivé růže, křiklavé tulipány, falešné narcisy - všechny dočista stejné, bez jakékoli známky rozkladu a poškození. cítím z nich větší smrt, než z pohřbených všude kolem, a nerozumím tomu, jak může něco tak mrtvého přežívat tak dlouho. závidím jim jejich věčnost; chovám k nim zlou, irracionální nenávist za jejich lživou dokonalost. kdykoli je vidím, potlačuji nutkání je zahodit do smetí, roztavit a zničit, pomstit se jim za jejich iluzi nesmrtelnosti a krásy.

jsem přeplněna hněvěm, jenž ve mně vyvolává nesmyslné zoufalství. chci těm bezcenným imitacím vyprávět o lásce, kterou mi matka kdysi dala, a kterou jsem jí nestihla vrátit zpět. chci jim povědět o mém srdci, které odpočívá mezi jejími kostmi, uprostřed hniloby a zapomnění. chci je rozcupovat na malinké kousíčky, rozstříhat a vyhladit, ale ze všeho nejvíc toužím po tom, aby shnily, aby zmizely tak, jak mrtvé věci zmizet mají. přivádí mě k šílenství: jsou mým malým osobním peklem, rakovinotvorným nádorem uprostřed mého mozku. při pohledu na ně si rozkousávám vnitřní stranu tváří, rozškrabávám zápěstí a strhávám nehty; své chorobné myšlenky se snažím přebít bolestí, marně.

vědomí toho, že zde budou ještě dlouho po té, co konečně zemřu i já, mi nedává klidně spát.