SEZNAM POSTAV

1. července 2018 v 15:22
Zde je seznam postav, který slouží jak pro mé vlastní osobní účely, tak i pro potenciální čtenáře. Veškeří zmínení se vyskytují ve stejném vesmíru. Povídky, v nichž jejich osudy prozkoumávám, jsou zveřejňovány vně času a kontextu.

01. 07. 2018
---

 

BLIŽNÍHO SVÉHO

6. března 2018 v 0:00
V očích má Atlas strach.

"Už zase?" ptá se Diana a rukou si uhlazuje rozcuchané vlasy. "Klídek - hele, jsem to jenom já, dobře? Jenom já. Dej to sem a už neblbni. Nech toho, okej?"

Když je Atlas opatrně ovázán, omyt a přiveden zpátky k vědomí, má Diana na zápěstí rudé otisky jeho prstů. Prontentokrát mu to nevyčítá, ostatně jako nikdy: sesterská láska nemá hranic, obzvláště je-li bratr na pokraji smrti, obzvláště je-li bratr tak napůl v ní.


AVE MARIA

28. srpna 2017 v 0:00 |  povídky
A tak je všechny pohřbila, mlčky a s láskou, čiré oči plné smutku, beze slz - silná dívka, která nikdy nekrvácí, která nikdy nevzlyká; silná dívka, která plakat nezačala ani poté, co jí došlo, že nezbyl nikdo, kdo by mohl pohřbít ji, ale která od té doby tak úplně nedokáže spát, protože jí vlastní tělo náhle přijde cizí: má strach ze svých odřených dlaní, z měkké křivky svého břicha, z úzkých stehen, které raší z jejích absurdně vystouplých kyčlí, ze svého propadlého hrudníku - děsí se, velmi se děsí dne, kdy ji naposledy zradí srdce, kdy jí vypoví plíce, kdy jí ztuhne krev; ví, že její opravdový domov je v hlíně, mezi rozkladem a červy, mezi jejími dávnými láskami a ztracenými přáteli, ale nemá žádného člověka, který by ji tam mohl uložit, a tak její duše trpí a křičí a naříká, protože si přeci jenom tajně přeje důstojnou a něžnou smrt
 


GONNA BE THE DEATH OF ME

8. května 2017 v 0:00 |  povídky
Jen se na ně podívejte: ty rozcuchané vlasy, ty horečnatě lesklé oči, ty odřené rty! Dva vychrtlí, vypelichaní vlci, kteří zakrvácenými tlamami požírají svobodu. Celý svět je sleduje se zatajeným dechem, a jim je to jedno tak, jak to jen lidem bez jakéhokoli náznaku budoucnosti jedno být může; plivou na něj se sebevražednou odvahou, odmítajíce pokoru, příslib které mají na dosah zlomené ruky.


MATKA, MOŘE

17. dubna 2017 v 0:00 |  povídky
amélie si olizuje rty a přemýšlí, zda na nich cítí krev či moře: neví rozdíl, protože jí oboje chutná stejně, po soli a po kovu, po smrti a chladu. ze svého batohu vytahuje malý kapesní nožík a několik jablek; dvě z nich šikovně rozřezává přesně v půlce a kouše do nich svými znepokojivě ostrými zuby. jablka jsou šťavnatá, sladká, krásně červená, a když se jejich rudá barva odráží v lesku ostré čepele, vypadá to, jakoby byl nůž potříštěný čerstvou krví. amélie přežvykuje a otáčí nástrojem sem a tam, nastavujíc ho skomírajícím slunečním paprskům; zádumčivě pokyvuje hlavou a přejíždí palcem své jediné ruky po hraně své poslední zbývající zbraně. podává dianě půlku jablka a otáčí hlavu jinam, aby se jí nemusela dívat do obličeje: otáčí hlavu jinam, proti větru, směrem k moři.