MATKA, MOŘE

Pondělí v 0:00 |  povídky
amélie si olizuje rty a přemýšlí, zda na nich cítí krev či moře: neví rozdíl, protože jí oboje chutná stejně, po soli a po kovu, po smrti a chladu. ze svého batohu vytahuje několik jablek a malý kapesní nožík; dvě z nich šikovně rozřezává přesně v půlce a kouše do nich svými znepokojivě ostrými zuby. jablka jsou šťavnatá, sladká, krásně červená, a když se jejich rudá barva odráží v lesku ostré čepele, vypadá to, jakoby byl nůž potříštěný čerstvou krví. amélie přežvykuje a otáčí nástrojem sem a tam, nastavujíc ho skomírajícím slunečním paprskům; zádumčivě pokyvuje hlavou a přejíždí palcem své jediné ruky po hraně své poslední zbývající zbraně. podává dianě půlku jablka a otáčí hlavu jinam, aby se jí nemusela dívat do obličeje: otáčí hlavu jinam, proti větru, směrem k moři.
 

DEZINFEKCE

10. dubna 2017 v 0:00 |  povídky
marie se dáví na chodníku a se zavřenýma očima si zvrací duši z těla. je to neuvěřitelně ponižující: klečí na všech čtyřech v ztmavlé uličce a pod sebou má hroznou žlutavou hrudkovatou louži; je to ubohá, ubohá podívaná, a kdyby ji někdo zahlédl, pravděpodobně by si ji spletl se zatoulanou kočkou, která umírá na vzteklinu. velmi by se však mýlil - přestože je mariino počínání patologické a nezdravé, je cítit obezřetnou racionalitou, které žádné zvíře schopno není. příprava na něj je jako rituál: odhrnout vlasy - zavřít oči - prsty dovnitř, život ven. marie je rychlá a diskrétní, a jakmile je jí lépe, zavírá ústa, vytírá si obličej plátěným kapesníkem, vstává zpátky na nohy, upravuje si popruh brašny a jde pryč. dlaně má od štěrku špinavé, odřené a poškrábané.

"měla bys na to dát nějakou dezinfekci," říká její sestra starostlivě, zelené oči upřené na mariiny zakrvácené ruce. sedí vedle sebe v šatně a skromně se soukají do baletních úborů: josefína do bělavo-růžového, něžného a krásného, marie do dramatického černého se zářivými kamínky na semišové náprsence. obě si zavazují své ošoupané piškoty, a zatímco je josefína skloněná, marie nenápadně sleduje sestřiny ostré lopatky, které pod bledou kůží působí jako dvě složená křídla. nežárlí, protože ví, že má na zádech úplně stejné: dvě složená křídla, pro která obětovala všechno a ještě víc. cítí hrdost. sestry spolu sdílí víc, než matku a otce - společná je i jejich krása, drobná a zranitelná, lehounká jako dech. obě si jsou jí vědomy, ale zatímco josefíně byla daná do vínku, marie se k ní tvrdohlavě dopracovala vkleče na asfaltu, s ústy plné krve a špatně strávené potravy. svět, ve kterém se marie sklání nad zemí a ponižujícím způsobem se dáví, je jiný než ten, ve kterém s josefínou tančí po špičkách na skladby petra iljiče čajkovského. jakmile se marie vrací do toho reálnějšiho, toho krutějšího, je jí na umření - ale pro ty chvíle, kdy se spolu se sestrou rozcvičují u baletní tyče, je schopná obětovat cokoli a nelitovat vůbec ničeho. v zrcadle vidí dvě stejné křehké siluety - svoji a sestřinu, sestřinu a svoji, a v hrudi jí nepravidelně a bolestivě buší srdce, a trochu se jí točí hlava. má dnes obzvlášť dobrou náladu - tak dobrou, že během rozcvičky dokonce stydlivě navrhne, aby si zkusily párový program: takový, který občas spolu sledují v televizi.
sbírala k tomu odvahu už dlouho.

josefína je potěšena a usmívá se, ale v očích se jí přesto leskne jakási zvláštní obezřetnost, která se tam oběvuje pokaždé, když na marii pohlédne.
"je to hezký nápad," říká a marie zadržuje dech. "promyslíme si to. dá to hodně práce a nikdy jsme nic takového nezkoušely, víš? musíme si to promyslet."

reality, ve kterých marie zvrací na chodník, a ve kterých se s josefínou drží za baletní tyče, se prolínají v moment, kdy si josefína sundavá piškoty a marie vidí její zničené prsty s absurdně krátkými nehty, otlučené nárty, rozedřená chodidla. josefína tančí mnohem déle, než její sestra; ve školní dny josefína nosí dva páry ponožek, aby jí krev nezničila přezůvky. josefína je výborný umělec, skvělý tanečník a ještě lepší sestra. když chce někdo vědět, jak dobrá v tom baletu teda je, josefína jim nepředvádí piruety ani attitudy - místo toho si z nohou stahuje obuv a ukazuje jim své namodralé kotníky a rozdrcené špičky prstů. jsou mnohem výstižnější, říká a dobromyslně se směje němému šoku na cizích tvářích. málokdo najde odvahu ptát se znovu poté, co něco takového spatří; jediná marie se rozhodla, že chce taky takové, důkazy bezohledné umíněnosti a chorobné disciplíny. marii je čtrnáct a je napůl dospělá a napůl dítě, a když ji sestra němým gestem inspiruje k tomu, aby svou sebedestrukci zamaskovala jako umění, její vděčnost nemá hranic. pokoj obou sester je plný obinadel, náplastí a litrů peroxidu vodíku: použité a špinavé odkládají do velké kartonové krabice, kterou jednou za týden vyhazují do nebezpečného odpadu.

"kdybychom byly něčím nemocné, mohla by se ta infekce dostat k ostatním," říká josefína s milým úsměvem, "proto je musíme dávat sem. tak se nikomu nic nestane."
marie přikyvuje a tiše sleduje sestru, která nadzvedává víko popelnice a opatrně vhazuje zakrvácené věci dovnitř. při zpáteční cestě domů je zamlklá. nemocné, šeptá bezhlesně, a přemýšlí nad tím, zda se dřív nakazila ona od josefíny, nebo josefína od ní.

RIGOR MORTIS

6. března 2017 v 0:00
své srdce ukládám do hrobu svojí matky: chci, aby bilo podél jejího hnijícího masa už navždy. kdykoli mi někdo sáhne do hrudníku, aby mi ho rozbil, nachází jen prázdno a několik hrstí hniloby.

matčin hrob mí sourozenci zdobí květinami ze zářivého plastu. podmračeně sleduji barevné odlesky rostlin z umělé hmoty: ošklivé růže, křiklavé tulipány, falešné narcisy - všechny dočista stejné, bez jakékoli známky rozkladu a poškození. cítím z nich větší smrt, než z pohřbených všude kolem, a nerozumím tomu, jak může něco tak mrtvého přežívat tak dlouho. závidím jim jejich věčnost; chovám k nim zlou, irracionální nenávist za jejich lživou dokonalost. kdykoli je vidím, potlačuji nutkání je zahodit do smetí, roztavit a zničit, pomstit se jim za jejich iluzi nesmrtelnosti a krásy.

jsem přeplněna hněvěm, jenž ve mně vyvolává nesmyslné zoufalství. chci těm bezcenným imitacím vyprávět o lásce, kterou mi matka kdysi dala, a kterou jsem jí nestihla vrátit zpět. chci jim povědět o mém srdci, které odpočívá mezi jejími kostmi, uprostřed hniloby a zapomnění. chci je rozcupovat na malinké kousíčky, rozstříhat a vyhladit, ale ze všeho nejvíc toužím po tom, aby shnily, aby zmizely tak, jak mrtvé věci zmizet mají. přivádí mě k šílenství: jsou mým malým osobním peklem, rakovinotvorným nádorem uprostřed mého mozku. při pohledu na ně si rozkousávám vnitřní stranu tváří, rozškrabávám zápěstí a strhávám nehty; své chorobné myšlenky se snažím přebít bolestí, marně.

vědomí toho, že zde budou ještě dlouho po té, co konečně zemřu i já, mi nedává klidně spát.
 


KOLIZE

20. února 2017 v 0:00
I.
v poslední době mám únavné sny: většinou se týkají mého drahého S., což je vskutku zvláštní. je totiž už dlouhou dobu mrtvý - ale rozhodně ne zapomenutý, čímž si vysvětluji přítomnost jeho ducha v mých nočních vidinách. jsou si navzájem velmi podobné; většinou se mi zdá, že mě drží za ruku, hlavu skloněnou v pokorném tichu. viděla jsem ten samý moment už tolikrát, že mám do očních víček vtisklou čerň jeho vlasů a med jeho hlasu; pamatuju si na nohavice jeho kalhot, které jsou potříštěny blátem a čerstvou krví. pamatuju si, že za dlouhými nehty má zaryté kusy cizí kůže.

v mých snech je jeho role velmi jednoznačná - je jediným svědkem mé pomalé smrti. sedí vedle mého nehybného těla na zrezivělé posteli v bytě, který kdysi byl naším domovem. dosud si nad tím lámu hlavu, protože netuším, proč se zrovna on rozhodl být přítomen posledním chvílím mého života: vždyť je to něco, co jsem pro něj já nikdy neudělala. pokusila jsem se ho na to dotázat i ve snu, ale tam nemám dost síly na to, abych mluvila, a tak tam spolu prostě jsme, já a on mezi kusy omítky, skla, špinavého textilu.

je vřelý a dívá se na mě s tichým porozuměním, po kterém jsem za života tolik toužila. po té, co umírám, sklání svou hlavu k mé a letmo mě líbá na čelo. v mých snech je pro mne bratrem - je pro mne tím, čím mi za života nikdy nebyl, a tak není divu, že se pokaždé probouzím s vlhkýma očima a zrychleným tepem.

drahý S.! kéž by mě místo trýznění nechal jednoduše spát. přestože toto přání míním velmi upřímně, nemám mu jeho duchařství za zlé: odpustila jsem mu v té podivné mezeře kdesi mezi jeho smrtí a jeho pohřbem. rád vybírá dluhy za mé prohřešky, kterých jsem se vůči němu dopustila. za to, že jsem pro něj nikdy netruchlila, ze mě vypáčil mou křehkou soudnost.