TŘI JSOU DAV

31. října 2018 v 0:00 |  povídky
I.
A od té doby z nich byly kamarádky. Diana Josefíně nosila svačiny, lesklé černé broučky, voňavé koláčky, obložené chlebíčky; na oplátku ji Josefína naučila lézt po střechách a kouřit, a zatímco to první Diana zbožňovala, cigarety jí nikdy nepřijdou k chuti. Učily se společně angličtinu, která ani jedné z nich nešla, a když Josefínu nechávali po škole, Diana na ni pokaždé čekala s podivnou nedianovskou věrností, líně polehávajíce na okenní římse opodál.

"V píči," okomentovala Diana její pobitý obličej, když za sebou Josefína zabouchla dveře třídy, "to je tenhle měsíc potřetí."

Josefína místo odpovědi pokrčila rameny a začala si šmátrat po kapsách. Zapálila si přímo tam, kde stála - v břiše dlouhé, oprýskané školní chodby - a Diana na ni se zalíbením blýskla pohledem, který i v zapadajícím podzimním slunci zůstával bezútěšně tmavým. Těžké byly pondělky, pátky i neděle, těžký byl každý všední i víkendový den, ale v dobu, kdy zbitou Josefínu konečně vypouštěli z kabinetů, kumbálů a tříd, v dobu, kdy se Diana budila ze své kočičí dřímoty a dojídala mrtvoly hmyzů z ciziny, se nelidsky těžké dny stávaly o malinko lehčí. Nevyřčené nechci domů a nemám kam jít, které spolu s cigaretovým kouřem pořád líně viselo v zatuchlém vzduchu, se pomalu vsakovalo do dvou bystrých párů školaččiných očí. Zanechávalo za sebou jen trochu popela, který si Josefína velmi lidsky oklepala na přezůvku, a taky Dianou zapomenutý sáček od dobrot.


A pak už mohly vyrazit, od dálnice k pobřeží, ze Španělska do Antlantidy, ach bože, čekalo je toho tolik. Ze Španělska do Atlantidy, rychlé dívčí kroky, přeslechnutá zvolání, ze Španělska do Atlantidy, roztrhnuté punčochy. Diana, nořící se do tmavé noční vody - Josefína, tajemně se usmívající kamsi do větru - v metrech se držely za ruce, aby se jedna druhé neztratila, a strach z výšek neexistoval, dokud se obě víc bály toho, co ho čeká dole. Ze Španělska do Atlantidy! A obě čas od času přemýšlely o tom, že jsou tyhle školní večery příliš krásné , že by takhle rády utekly napořád, ale Josefína je na to příliš statečná a Diana až moc šlechetná, a tak nezpomalují, nepřestávají chodit velmi rychle, ze Španělska do Atlantidy, a pokaždé se jim podaří se vrátit.

 

SEZNAM POSTAV

1. července 2018 v 15:22
Zde je seznam postav, který slouží jak pro mé vlastní osobní účely, tak i pro potenciální čtenáře. Veškeří zmínení se vyskytují ve stejném vesmíru. Povídky, v nichž jejich osudy prozkoumávám, jsou zveřejňovány vně času a kontextu.

01. 07. 2018
---


BLIŽNÍHO SVÉHO

6. března 2018 v 0:00
V očích má Atlas strach.

"Už zase?" ptá se Diana a rukou si uhlazuje rozcuchané vlasy. "Klídek - hele, jsem to jenom já, dobře? Jenom já. Dej to sem a už neblbni. Nech toho, okej?"

Když je Atlas opatrně ovázán, omyt a přiveden zpátky k vědomí, má Diana na zápěstí rudé otisky jeho prstů. Prontentokrát mu to nevyčítá, ostatně jako nikdy: sesterská láska nemá hranic, obzvláště je-li bratr na pokraji smrti, obzvláště je-li bratr tak napůl v ní.

 


AVE MARIA

28. srpna 2017 v 0:00 |  povídky
A tak je všechny pohřbila, mlčky a s láskou, čiré oči plné smutku, beze slz - silná dívka, která nikdy nekrvácí, která nikdy nevzlyká; silná dívka, která plakat nezačala ani poté, co jí došlo, že nezbyl nikdo, kdo by mohl pohřbít ji, ale která od té doby tak úplně nedokáže spát, protože jí vlastní tělo náhle přijde cizí: má strach ze svých odřených dlaní, z měkké křivky svého břicha, z úzkých stehen, které raší z jejích absurdně vystouplých kyčlí, ze svého propadlého hrudníku - děsí se, velmi se děsí dne, kdy ji naposledy zradí srdce, kdy jí vypoví plíce, kdy jí ztuhne krev; ví, že její opravdový domov je v hlíně, mezi rozkladem a červy, mezi jejími dávnými láskami a ztracenými přáteli, ale nemá žádného člověka, který by ji tam mohl uložit, a tak její duše trpí a křičí a naříká, protože si přeci jenom tajně přeje důstojnou a něžnou smrt

GONNA BE THE DEATH OF ME

8. května 2017 v 0:00 |  povídky
Jen se na ně podívejte: ty rozcuchané vlasy, ty horečnatě lesklé oči, ty odřené rty! Dva vychrtlí, vypelichaní vlci, kteří zakrvácenými tlamami požírají svobodu. Celý svět je sleduje se zatajeným dechem, a jim je to jedno tak, jak to jen lidem bez jakéhokoli náznaku budoucnosti jedno být může; plivou na něj se sebevražednou odvahou, odmítajíce pokoru, příslib které mají na dosah zlomené ruky.