DEZINFEKCE

10. dubna 2017 v 0:00 |  povídky
marie se dáví na chodníku a se zavřenýma očima si zvrací duši z těla. je to neuvěřitelně ponižující: klečí na všech čtyřech v ztmavlé uličce a pod sebou má hroznou žlutavou hrudkovatou louži; je to ubohá, ubohá podívaná, a kdyby ji někdo zahlédl, pravděpodobně by si ji spletl se zatoulanou kočkou, která umírá na vzteklinu. velmi by se však mýlil - přestože je mariino počínání patologické a nezdravé, je cítit obezřetnou racionalitou, které žádné zvíře schopno není. příprava na něj je jako rituál: odhrnout vlasy - zavřít oči - prsty dovnitř, život ven. marie je rychlá a diskrétní, a jakmile je jí lépe, zavírá ústa, vytírá si obličej plátěným kapesníkem, vstává zpátky na nohy, upravuje si popruh brašny a jde pryč. dlaně má od štěrku špinavé, odřené a poškrábané.

"měla bys na to dát nějakou dezinfekci," říká její sestra starostlivě, zelené oči upřené na mariiny zakrvácené ruce. sedí vedle sebe v šatně a skromně se soukají do baletních úborů: josefína do bělavo-růžového, něžného a krásného, marie do dramatického černého se zářivými kamínky na semišové náprsence. obě si zavazují své ošoupané piškoty, a zatímco je josefína skloněná, marie nenápadně sleduje sestřiny ostré lopatky, které pod bledou kůží působí jako dvě složená křídla. nežárlí, protože ví, že má na zádech úplně stejné: dvě složená křídla, pro která obětovala všechno a ještě víc. cítí hrdost. sestry spolu sdílí víc, než matku a otce - společná je i jejich krása, drobná a zranitelná, lehounká jako dech. obě si jsou jí vědomy, ale zatímco josefíně byla daná do vínku, marie se k ní tvrdohlavě dopracovala vkleče na asfaltu, s ústy plné krve a špatně strávené potravy. svět, ve kterém se marie sklání nad zemí a ponižujícím způsobem se dáví, je jiný než ten, ve kterém s josefínou tančí po špičkách na skladby petra iljiče čajkovského. jakmile se marie vrací do toho reálnějšiho, toho krutějšího, je jí na umření - ale pro ty chvíle, kdy se spolu se sestrou rozcvičují u baletní tyče, je schopná obětovat cokoli a nelitovat vůbec ničeho. v zrcadle vidí dvě stejné křehké siluety - svoji a sestřinu, sestřinu a svoji, a v hrudi jí nepravidelně a bolestivě buší srdce, a trochu se jí točí hlava. má dnes obzvlášť dobrou náladu - tak dobrou, že během rozcvičky dokonce stydlivě navrhne, aby si zkusily párový program: takový, který občas spolu sledují v televizi.
sbírala k tomu odvahu už dlouho.

josefína je potěšena a usmívá se, ale v očích se jí přesto leskne jakási zvláštní obezřetnost, která se tam oběvuje pokaždé, když na marii pohlédne.
"je to hezký nápad," říká a marie zadržuje dech. "promyslíme si to. dá to hodně práce a nikdy jsme nic takového nezkoušely, víš? musíme si to promyslet."

reality, ve kterých marie zvrací na chodník, a ve kterých se s josefínou drží za baletní tyče, se prolínají v moment, kdy si josefína sundavá piškoty a marie vidí její zničené prsty s absurdně krátkými nehty, otlučené nárty, rozedřená chodidla. josefína tančí mnohem déle, než její sestra; ve školní dny josefína nosí dva páry ponožek, aby jí krev nezničila přezůvky. josefína je výborný umělec, skvělý tanečník a ještě lepší sestra. když chce někdo vědět, jak dobrá v tom baletu teda je, josefína jim nepředvádí piruety ani attitudy - místo toho si z nohou stahuje obuv a ukazuje jim své namodralé kotníky a rozdrcené špičky prstů. jsou mnohem výstižnější, říká a dobromyslně se směje němému šoku na cizích tvářích. málokdo najde odvahu ptát se znovu poté, co něco takového spatří; jediná marie se rozhodla, že chce taky takové, důkazy bezohledné umíněnosti a chorobné disciplíny. marii je čtrnáct a je napůl dospělá a napůl dítě, a když ji sestra němým gestem inspiruje k tomu, aby svou sebedestrukci zamaskovala jako umění, její vděčnost nemá hranic. pokoj obou sester je plný obinadel, náplastí a litrů peroxidu vodíku: použité a špinavé odkládají do velké kartonové krabice, kterou jednou za týden vyhazují do nebezpečného odpadu.

"kdybychom byly něčím nemocné, mohla by se ta infekce dostat k ostatním," říká josefína s milým úsměvem, "proto je musíme dávat sem. tak se nikomu nic nestane."
marie přikyvuje a tiše sleduje sestru, která nadzvedává víko popelnice a opatrně vhazuje zakrvácené věci dovnitř. při zpáteční cestě domů je zamlklá. nemocné, šeptá bezhlesně, a přemýšlí nad tím, zda se dřív nakazila ona od josefíny, nebo josefína od ní.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Soukmenovec s depresí | 11. dubna 2017 v 15:30 | Reagovat

Krásná baletní tragédie. Morbidně vzrušující vykreslení zneuctěných chodidel, krve a sesterské lásky. Omlouvám se, ale Josefína je pro mě jako svatý obrázek mojí podivné fantasie. Nádherně odporné!

2 nah | 14. dubna 2017 v 0:52 | Reagovat

mám pocit, že se snad udávím euforií. s každým dalším přečtením jsem svému snu blíž!

3 chlo | 30. dubna 2017 v 0:15 | Reagovat

Strašně se mi líbí tvůj styl psaní. Přestože jsou tvé popisy naprosto skvělé, kdybych měla vytknout jednu maličkost, bylo by to to, že nezačínáš věty velkým písmenem - ale je to jen maličkost. Normálně by mi tohle v čemkoli hrozně vadilo, ale kvalita tvého psaní to v tomto případě vyrovnává - jakmile se začtu, chybějící počáteční písmena vůbec nevnímám a přestává mi to vadit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama