MATKA, MOŘE

17. dubna 2017 v 0:00 |  povídky
amélie si olizuje rty a přemýšlí, zda na nich cítí krev či moře: neví rozdíl, protože jí oboje chutná stejně, po soli a po kovu, po smrti a chladu. ze svého batohu vytahuje malý kapesní nožík a několik jablek; dvě z nich šikovně rozřezává přesně v půlce a kouše do nich svými znepokojivě ostrými zuby. jablka jsou šťavnatá, sladká, krásně červená, a když se jejich rudá barva odráží v lesku ostré čepele, vypadá to, jakoby byl nůž potříštěný čerstvou krví. amélie přežvykuje a otáčí nástrojem sem a tam, nastavujíc ho skomírajícím slunečním paprskům; zádumčivě pokyvuje hlavou a přejíždí palcem své jediné ruky po hraně své poslední zbývající zbraně. podává dianě půlku jablka a otáčí hlavu jinam, aby se jí nemusela dívat do obličeje: otáčí hlavu jinam, proti větru, směrem k moři.


diana sedí těsně vedle ní. bradu má opřenou o kolena; trochu se chvěje zimou, přestože je schoulená do améliny hnědé bundy. je to jediné čisté oblečení, které na sobě má: lem dianiny sukně je špinavý a promáčený, její košile je beznadějně roztrhlá tak, že si musela uvázat kolem hrudníku, aby alespoň trochu držela, a její ponožky jsou děravé natolik, že existují jenom napůl. v dlaních diana zádumčivě mne hrsti mokrého písku; když se pokouší vstát, aby přihodila do ohniště nějaké suché dřevo, jde jí to pomalu a těžče. v jedné ruce bezmyšlenkovitě svírá písek, v druhé drží své plátěné polobotky, a z větší dálky to působí, jakoby ty dvě věci byly nepřekonatelná závaží, která ji stahují dolů, hluboko pod mořskou hladinu. klacíky do ohně vhazuje obezřetně, ale nešikovně; prsty má zkřehlé zimou, takže dřevo rozhazuje všude kolem ohniště. amélie nad tím kroutí hlavou a s chutí chroupe svá rudá jablka, zatímco diana zvedá ruce v gestu hrané frustrace a nahými chodidly kope do písku, na kterém leží upuštěné větve.
"je mi strašná zima," říká hlasitě, ale je moc vyčerpaná na to, aby to znělo tak hravě, přidrzle a sebejistě, jak by chtěla. "to, že už pomalu nic neudržím, vůbec není moje vina."
amélie jí věnuje krátký pohled a poté do ruky bere svůj malý kapesní nožík. "já vím," odpovídá klidně a usmívá se na ni divným křivým úsměvem, který diana dřív vídávala v zrcadle.

amélie vypadá ve světle ohně podivně; je celá zahalená do zvláštního studeného odstínu, který nemá jméno. diana se na ni dívá a vidí, že plameny amélii barví do žluta - do oranžova - do ruda, ale že i přesto nemohou přemoci ten vlhký, klidný chlad, který amélii vnikl kamsi pod kůži. diana se na ni dívá a vdechuje vůni soli a něčeho železného, kovového, hořkého; amélie si tichounce pobrukuje, a když nadzvedává čepel svého nožíku proti nebi, nevědomky krájí unavené sluneční paprsky na nerovnoměrné úsečky. obě sledují, jak se nůž leskne studeným modrem, které na obloze člověk nikdy nenajde; obě se dívají, a v očích se amélii odráží stejná chladná ocel, kterou si drží nad tváří.
ona v sobě má moře, uvědomuje si diana náhle, to je ono! ona v sobě má moře. jak se to mohlo stát? ona se ještě ani neutopila, a už má v sobě moře. z nového zjištění je jí nevolno, ale zároveň i trochu do smíchu; neví, co se sebou má dělat, a tak si kouše spodní ret a vzhlíží k amélii, která právě háže jablečné ohryzky kamsi daleko do písku.

"poslyš," říká diana nerozhodně a mne si studené ruce, "kdyby byl na světě někdo, kdo by to mohl udělat za tebe, asi bys tady na tomhle pobřeží teď nebyla, že?"
amélie přestává přežvykovat a udiveně si dianu prohlíží. "nevím," odpovídá zamyšleně, "kdyby ten člověk věděl, že to udělat může, a kdyby to udělat chtěl, tak bych ho nechala, aby tam šel za mně. kdyby ne, tak musím já." krčí širokými rameny a její dravčí oči září ve večerním šeru. "záleží. kdyby to chtěl tak moc, že by bez toho nemohl být, nechtěla bych mu v tom bránit."
"a kdyby ten člověk nevěděl? kdyby nevěděl, jestli to udělat chce?"
"nechala bych ho se rozhodnout, ale kdyby otálel příliš dlouho, tak bych to vzala na sebe."
"kdybych já měla někoho jiného, kdo by to za mně mohl udělat, tak bych to na něj normálně hodila a pak se vypařila pryč."
"to je tak zbabělé a nezodpovědné, že to vůbec nepřipadá v úvahu."
diana se krátce směje a trochu šťouchá amélii do ramena. "to je neuvěřitelné," říká, "takové hrdinství! já bych snad i řekla, že se ti do toho moře vlastně chce. jak to děláš, ty statečná sebevražedkyně? proč se své smrti vůbec nebojíš?"

amélie chvíli mlčí a zádumčivě klopí pohled na svůj nožík; diana zmateně zadržuje dech a na chvíli si myslí, že ji amélie chystá podřezat - že ji chce do toho studeného, mrtvého oceánu vzít s sebou - ale amélie ho místo toho jedním rychlým pohybem skládá do sebe a uklízí do kapsy svých šortek.
"netuším," přiznává po chvíli mlčení, tvář odvrácenou a pohled upřený kamsi do neznáma, "já vlastně vůbec netuším proč, ale z nějakého důvodu vím, že pod hladinou na mě čeká moje matka." když zachytí nechápavý výraz na dianině obličeji, vrtí hlavou a pokouší se o vysvětlení. "jsem prostě přesvědčená, že pokud všechno udělám správně - pokud udělám to, co udělat musím - tak ji v tom moři uvidím, živou a zdravou. nevím proč, ale věřím tomu. že ji najdu, chci říct. svoji matku, přesně takovou, jaká byla za života. proto se do moře vůbec nebojím," dodává nakonec mírně rozpačitě.
diana mlčí a snaží se přikyvovat hlavou na všechno, co amélie říká; přestože nechce, pořád musí myslet na nůž, který má amélie v kapse. je jí z toho nepříjemně, a když vidí, že ohniště znovu zhasíná, cítí výbornou únikovou cestu; nešikovně se škrábe na nohy a rukama si oprašuje ubohé zbytky své sukně, spíše ze zvyku než z nějakého konstruktivního pokusu o čistotu. "půjdu pro dříví," říká. "nezemřela tvoje matka při stejném požáru, ve kterém jsi přišla o ruku?"

když amélie odpovídá, diana se na ni překvapeně otáčí, protože si její hlas málem splete se šuměním mořských vln; je jim tak podobný, že by dokonce byla přísahala, že přichází od vody, opačným směrem od jejich malého tábořiště. amélie si všímá podivného neklidu, který se odráží v napjaté křivce dianiných zad - ale když se jí ptá, co se děje, jestli je všechno v pořádku, diana se jen nepřesvědčivě směje a krčí rameny.
"asi se mi něco zdálo," říká, "myslela jsem si, že jsem něco zaslechla." rychle a nedbale mává odřenými prsty; kulhavým krokem se vydává pryč od ohniště a poté se už neohlíží.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nah | 17. dubna 2017 v 2:17 | Reagovat

tak čisté, okouzlující a rozvážné!

kdyby tato povídka měla barvu, byla by studeně modrá. pocit, který tvá slova ve mně zrodila, bych si zoufale chtěla uchovat a navždy se jím opíjet.

nebo naopak chřadnout spolu s ním.

2 Soukmenovec s depresí | 19. dubna 2017 v 19:56 | Reagovat

Špinavé, podivné a potrhané, přesto esteticky krásné tak jak to má být. Tvé pojetí moře mne čím dál tím více fascinuje, jako nový přerod, zrození, dobrodružná plavba a hranice mezi životem a smrtí, to všechno se dá spatřit na okrajích tvého zabláceného horizontu, kde se dělí moře od nebes.
Celé je to jako synonymum konce světa, jako bys psala apokalyptickou někdy až post-apokalyptickou prózu, kde protagonistkám zbývají už jenom dvě možnosti, co mají činit dále. (Tím narážím i na jiné povídky než tuto.)
Směr, kterým jsi se vydala mě fascinuje a přitahuje. Jen tak dále, tato povídka ve mně zachovala silné pocity a dojmy.

3 moje-farby | Web | 22. dubna 2017 v 0:42 | Reagovat

Úvodom ma to zaujalo, ale potom som to rozklikla a to jak ti vety začínajú malým písmenom ma odradilo... sorry.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama