GONNA BE THE DEATH OF ME

8. května 2017 v 0:00 |  povídky
Jen se na ně podívejte: ty rozcuchané vlasy, ty horečnatě lesklé oči, ty odřené rty! Dva vychrtlí, vypelichaní vlci, kteří zakrvácenými tlamami požírají svobodu. Celý svět je sleduje se zatajeným dechem, a jim je to jedno tak, jak to jen lidem bez jakéhokoli náznaku budoucnosti jedno být může; plivou na něj se sebevražednou odvahou, odmítajíce pokoru, příslib které mají na dosah zlomené ruky.

"K čertu se vším," mumlá Atlas a prudce pohazuje střapatou hlavou. Hledí na Leona s rozechvělou, zoufalou drzostí, která stěží skrývá lásku; hledí na něj způsobem, který by nepřipravenému mohl rozbít srdce, a Leon - krásný, vysoký, štíhlý, do morku kostí prohnilý Leon - v zubech drží polámanou cigaretu a vyhýbavě se tváří, že nic nevidí. Mlčky mžourá do rudého oblouku zapadajícího slunce a v kapse hledá zatoulaný zapalovač; za dnešní večer to není jeho první cigareta, a z tónu Atlasova hlasu cítí, že rozhodně nebude ani poslední. Rozhodně nebude poslední, utěšuje se v duchu, když si Atlas obrokčmo sedá do jeho klína a roztřesenými prsty mu cigaretu vytahuje z úst, bože, kéž dnes nebude poslední.

Atlasův dech je slyšet bolestí, a jeho kůže má příchuť potu a krve; je to divná, lahodná a hanebná kombinace, která v Leonovi vyvolává zvláštní, cizí pocit nostalgie. Leon zarývá prsty do Atlasových propadlých boků a nechtěně zavírá oči pod vlivem svého zlámaného, pomátlého pudu sebezáchovy; v uších mu buší tep, v hrdle se mu zasekává hlen, a oba dva se začínají dusit hrůzou, která se mísí s rozkoší. S každičkým pohybem umírají a zároveň ožívají, blázní, ztrácí se a rozkládají na ty nejzákladnější buňky svých zahnisaných těl, třesou se touhou rozpustit svá ztrhaná ega v divném, zvráceném chtíči, který se sexem nemá vůbec nic společného. Atlas naříká do křivky mezi Leonovým ramenem a krkem - tam, kde se schází několik životně důležitých tepen, nad místem, kde lidé mají klíční kost; objímá ho oběma rukama a zmateně mu rozškrábává záda, zarývajíc si Leonovu kůži pod své křivé nehty. Jsou oba na hraně, pomatení ze svých nezachytitelných pocitů a neposlušných tělesných funkcí - a ve chvíli, kdy už má Leon podezření, že brzy ztratí vědomí, slyší Atlase vrčet s animálním vztekem, kterého by člověk správně vůbec neměl být schopen.

Leon sklání hlavu a bezděčně se k Atlasovi přidává; cení zuby, kterými občas okousává jeho namodralou šíji, a vrčí, vrčí tiše a zle, vrčí ze vzrušení, vrčí z bolesti, vrčí z bezmoci a ze strachu - ale především vrčí z osamění, z toho dávivého osamění, od kterého jeden druhému nedokážou pomoci, a které mezi nimi přetrvávalo, přetrvává, a vždy přetrávat bude, i když donutí svá těla k tomu, aby se spojila v úplný a nedělitelný celek, aby dočasně splynula v jedno. Jejich pohyby přidávají na síle a na rychlosti, a když delirium dosahuje toho nejvyššího možného bodu, které pomalu hraničí se smrtelným utrpením, Atlas náhle opírá své čelo o Leonovo; jeho hlas se láme a mění se ve slabý sten, což je jasný náznak toho, že brzy bude po všem. Leon Atlase shazuje na špinavou přikrývku a vnejší stranou dlaně si vytírá mokrou tvář: prudce se sklání nad jeho stehny, otevírá ústa, a mezi rty si převaluje svůj napuchlý, bolavý jazyk.

Když polyká, podvědomě zadržuje křik, protože cítí, jak mu slina přepočítává krční obratle.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Soukmenovec s depresí | 8. května 2017 v 13:36 | Reagovat

Obraz lidí ztrácející svoje lidství a oddávají se svým animálním pudům, nebo obraz zvířat nabývající lidství. Záleží na tom vůbec, pravděpodobně ne. Silná dávivá atmosféra plná kouře a sexuálního vzrušení - plyne z toho na mě pouze jedna základní pravda. Všichni stejně zemřeme sami, to ví přeci každý, to co si většina neuvědomuje je skutečnost, že my nejenom zemřeme sami, ale hlavně žijeme celý život sami. Všechno činíme pouze pod vlivem toho, že nechceme být sami, ale nakonec nám ani sexuální spojení neumožní, nebýt sám, uvězněn ve svém vědomí a úzkosti z vlastního těla.

2 nah | 8. května 2017 v 13:55 | Reagovat

uchvacuje mě propojování obrazů lidských se zvířecími; dokonale umocňují tuto naturalistickou smršť zvláštně chladivých, pokroucených a neskutečně vzrušujících pocitů!

3 humanerr0r | 6. srpna 2017 v 19:20 | Reagovat

toto rozslzuje oči a vytvára zimomriavky
a vieš prečo?
lebo je to tak strašne nechutne úprimná pravda každého. a naveky. a to bolí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama