BLIŽNÍHO SVÉHO

6. března 2018 v 0:00
V očích má Atlas strach.

"Už zase?" ptá se Diana a rukou si uhlazuje rozcuchané vlasy. "Klídek - hele, jsem to jenom já, dobře? Jenom já. Dej to sem a už neblbni. Nech toho, okej?"

Když je Atlas opatrně ovázán, omyt a přiveden zpátky k vědomí, má Diana na zápěstí rudé otisky jeho prstů. Prontentokrát mu to nevyčítá, ostatně jako nikdy: sesterská láska nemá hranic, obzvláště je-li bratr na pokraji smrti, obzvláště je-li bratr tak napůl v ní.



Ošetřit krvácení na Atlasově zátylku vyžaduje mnoho soustředění a trochu nepříjemného ticha.

"Diano," láme ho Atlas - vždycky sestru oslovuje jejím jménem, má ho rád, přijde mu krásné - "víš, Diano, já jsem asi bez ceny. Jsem k ničemu. Moc toho neumím a můj život za mnoho nestojí. Neznám člověka, který by mě měl doopravdy rád, a den za dnem existuju v neustálé bolesti a ponížení. Sám bych se moc rád zabil, a nemyslím si, že by má smrt někoho zvlášť rozladila. Vím, že se to se mnou nezlepší; Diano, já myslím, že štěstí a život jsou věci, které se ke mně nehodí. Jsem unavený. Už se mi nechce žít."

Diana fouká Atlasovi na rozbitou kůži, otevírá náplasti, shání se po dezinfekci. "Jestliže se chceš zabít," poučuje ho soustředěně, "měl bys to udělat pořádně."

"Po smrti půjdu do pekla," odpovídá Atlas.

"Pokud existuje peklo, půjdeme do něj všichni."

Altas zvedá zlomenou ruku a rozlévá peroxid vodíku Dianě na kalhoty. Ta se ani nehne: jen ironicky popotáhne, nadzvedne pravé obočí; je zvyklá, protože její bratr dělá podobné věci často - zlomené ruce a podivné nálady mu nejsou cizí.

"Nebereš mě vážně."

"Umřel jsi snad?"

"A až umřu?"

"Znáš mě."

Prázdná lahvička letí do koše, stejně jako Dianiny kalhoty. Atlas cítí potenciální nebezpečí a nenápadně se pokouší zdejchnout z koupelny - ale sestra, ta chytrá potvora, mu rychle stoupne do cesty.

"Ještě jsme nedomluvili."

"My jsme někdy mluvili?"

Diana si povytáhne kalhotky a cvrkne Atlase do nosu, protože ví, že to nemá rád.

"Poslouchej mě dobře," říká. "Víš, co je život?"

"Jasně že-"

"Život je šance. Jedna jediná a jenom tvoje. Pokud se zabiješ, připravíš se o ni, a to už navždycky. Jestli to teď vzdáš, nikdy to zpátky nedostaneš. A něco takového bych já osobně nedělala, víš? Je to pěkně debilní krok. Pokud přežiješ tohle, bráško, už se nikdy nebudeš ničeho bát. Už se nikdy nebudeš muset ničeho bát. Podíváš se smrti do tváře a plivneš jí do ní; zamáváš jí tou svojí šancí před nosem. Přežij tohle, a bude z tebe ten nejsilnější člověk na světě."

Atlas se chvíli mračí, úplně jako dítě. "Já myslel, že tě už nebaví mě pořád ovazovat."

Ve světle fluorescenčních lamp jsou Dianiny zorničky kočičí.
"Uvidíme se v pekle," šklebí se a podává Atlasovi koš.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nah | 7. března 2018 v 15:05 | Reagovat

"Vynes odpadky, prosím." - tak geniálně ukončeno!

Nakonec jsme všichni jako Diana a Atlas; dostáváme od života na frak, a poté si s rezignací ošetřujeme rány. Jak dlouho to vydržíme, je jen na nás, avšak mít vedle sebe někoho, kdo Soucítí, nám nakonec z utrpení dělá něco snesitelného. Člověk v srdci naději nosí vždycky, jen často opomíjí její existenci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama